VÝSTAVBA DALŠÍ NEMOCNICE – DNEŠNÍ POLIKLINIKA NA BUDĚJOVICKÉ ULICI (1887 - 1888)

V 2. díle našeho seriálu jsme se dozvěděli, že špitál na Klášterním náměstí (nyní Nám. Mikuláše z Husi č. 42) byl provozován relativně krátkou dobu (1832 – 1888) a trvale se potýkal s nedostatkem peněz i místa. Toto zařízení mělo nejen nedostatečné prostory, ale bylo bez vody, se suchým záchodem a mělo jen 3 stálé pracovníky (lékaře, posluhovače a účetní). Byla tedy zvažována nutnost další výstavby nemocnice, nejlépe uprostřed města.

Volba padla na nezastavěné pozemky na Wilsonově třídě a obecní zastupitelstvo schválilo stavbu nové všeobecné nemocnice. Projekt (plány a rozpočet) zpracoval František Klier a dokončil ho v prosinci 1885. V letech 1887 – 1888 pak byla vystavěna jednopatrová budova s popisným číslem 553 (dnešní poliklinika na Budějovické ulici) a označena jako Všeobecná veřejná nemocnice císaře Františka Josefa. Později se nemocnice přejmenovala na Městská všeobecná veřejná nemocnice v Táboře.

Budova nemocnice byla postavena za 20 měsíců. O nemocnici bylo rozhodnuto, že bude budována etapově a bude tudíž pavilonová. Stavba prvního pavilonu byla dokončena v listopadu 1888 a v prosinci 1888 sem bylo přemístěno 8 pacientů ze špitálu v čp. 42. Protože tento pavilon byl první, setkáváme se pak později i s jeho označením STARÁ BUDOVA, nebo HLAVNÍ BUDOVA. Pavilon byl třípodlažní.

1) SUTERÉN: zde byla kuchyně, prádelna, mandlovna, desinfekční pec, umrlčí komora, sklepy, skladiště pro uhlí a dříví, záchody, pitvárna, koupelna a vytahovadlo

2) PŘÍZEMÍ (zařízení jen pro ženy): 2 světnice a kuchyně pro domovníka, byt o 3 světnicích s kaplí pro ošetřovatelky, ordinační síň, záchody, velká síň pro 12 žen, 2 menší síně po 3 postelích, 1 síň pro nemocné syfilis, 1 síň pro nemocné infekční nemocí

3) 1. PATRO (zařízení jen pro muže): 2 velké světnice (10 + 12 lůžek), 2 malé pokoje po 3 lůžkách (pro syfilis a infekční nemoce), operační síň, koupelna, světnice opatrovníka, sklad prádla a záchody

Původní kapacita byla 46 lůžek, která byla zvýšena v roce 1892 až na 65 lůžek. V pozdějších statistických přehledech je uváděn celkový počet lůžek 100, z toho kolem 75 obsazovaných, zbytek byla rezerva pro případy epidemie. V roce 1898 bylo při revizi zjištěno, že nemocnice je přeplňována, proto se zvažovalo zřídit samostatný pavilon pro nakažlivé nemoci.

V roce 1914 byla nemocnice rozšířena o infekční pavilon, nemocniční kapli a hospodářskou budovu. Bylo tím dosaženo celkové kapacity 145 lůžek. Zpočátku mělo zařízení charakter městské nemocnice. Od roku 1927 byla převzata do správy okresu a měla název Okresní nemocnice v Táboře. Spád této nemocnice činili obyvatelé politických okresů Tábora, Milevska, Sedlčan, Kamenice nad Lipou, částečně i Českých Budějovic, Písku a Třeboně.

Po 1. světové válce bylo denně na 145 lůžcích hospitalizováno kolem 300 nemocných takovým způsobem, že na 2 lůžcích leželi 3 pacienti, či na 3 postelích vedle sebe 5 nemocných. Byly zde rozsáhlé pokoje – např. ženský pokoj o 28 lůžcích, většinou s 50 nemocnými, mužský pokoj s 37 lůžky a 58 nemocnými, dětský pokoj s 15 postelemi a 30 nemocnými dětmi. Jeden pacient na 1 lůžko přicházel v úvahu jen ve velmi vážném zdravotním stavu. Nemocní zde nebyli rozlišeni podle typu choroby. Tak spolu leželi vnitřně nemocní s operovanými pacienty, s případně hnisajícími ránami. Pokoje nemocných byly bez tekoucí vody, k dispozici byla jen umyvadla se studenou vodou, umývárna byla jedna na podlaží. Zpuchřelé okenní rámy znemožňovaly větrání místností. Lépe na tom nebyly ani operační sály, které byly malé bez možnosti větrání. Operační lampy měly obrovskou výhřevnost. Porody se odbývaly na pokoji mezi ostatními rodičkami. Nemocnice byla bez laboratoře, moč a stolice se vyšetřovala na lékařském pokoji, kde se i odbývala veškerá nemocniční administrativa i podávání informací o nemocných.

Počty hospitalizovaných za 1 rok neustále stoupaly (v roce 1920 to bylo 2404 nemocných, v roce 1931 to bylo 2664 nemocných, atd.). Budovy byly nevyhovující jak po stránce lékařské, hospodářské, tak i administrativní.“