Vezměme to pěkně po pořádku. „Míša“ Michajlov, jehož příjmení má ukrajinský původ (otec pocházel z města Humenné blízko polsko-ukrajinských hranic), se narodil v Písku, kde až do svých 23 let žil. Do učení jako teenager už ale chodil v Sezimově Ústí. Od roku 1980 bydlí na táborském Sídlišti nad Lužnicí. Jako mladík tak do 16, 17 let hrával fotbal v Písku, pak se účastnil hlavně jako divák, třeba při utkáních za lesnickou školou na škvárovém hřišti.

Přelomem pro něho byl konec 80. let minulého století, kdy se trojice nadšenců Smrž, Vrzal a Anděl rozhodla pozvednout úroveň fotbalového klubu FK Spartak MAS Sezimovo Ústí, který to z I. A třídy dotáhl až do II. ligy. Přizvali ho, aby pomáhal. „Tehdejší předseda klubu Dvořák se mě zeptal, jestli bych nechtěl dělat hlasatele. To mohl být tak rok 1990 nebo 1991. A vidíte, hlasatele dělám dodnes,“ usmívá se „Míša“ Michajlov, který také roky vykonával funkci vedoucího mužstva právě u sezimovoústeckého áčka. Spolupracoval s řadou trenérů: Šreyerem, Doutnáčem, Škardou, Bardou, Holotou, Hermou, Juráskem, Vavrochem, Dejmalem nebo se Zákostelským. „Asi nejvíce jsem si rozuměl s Jirkou Juráskem a Jindrou Dejmalem. S Jindrou si dodnes voláme, když máme narozeniny,“ říká legendární „Míša“. A největší funkcionářský zážitek. „Postup Spartaku do druhé ligy v roce 2010, to bylo tenkrát hodně emotivní.“ Ve druhé lize už jako vedoucí mužstva nepůsobil.

Fotbal je pro Miroslava Michajlova srdcovka, sport číslo jedna. „Fotbal mám rád, mám k němu vztah odmala i díky tátovi, se kterým jsem chodil na Duklu Písek. Na fotbal pořád zajdu nejraději, kdysi jsem na Sezimáku občas zavítal i na házenou, ale fotbal je fotbal. Manželka se mě už ve středu ptá, kolik mám o víkendu fotbalů. Tak jí to vždycky naplánuju, aby věděla, kdy má být oběd,“ směje se „Míša“, který tvrdí, že neexistuje, aby v ochozech chyběl. Nezastaví ho ani nemoc, kterou prý vždy zvládne s ibalginem. Nejraději stojí blízko domácího kotle, kde se v partě dobře cítí, a fandí.
Na fotbal se rád koukne i v televizi a jeho dosud nepřekonaným zážitkem je finále Mistrovství Evropy v Bělehradě v roce 1976, kdy Panenka proměnil penaltu pověstným dloubákem. Z nedávné minulosti si rád vybavuje výhru ČR nad Anglií 2:1 v roce 2019, kdy vítězný gól vstřelil v 85. minutě Jihočech Ondrášek. „Obdivoval jsem generaci hráčů, jako byli Vízek, Nehoda, Štambacher, později éru Poborského, Šmicra, Baroše a Nedvěda.“

Za největší proměnu ve fotbalu považuje nasazení VAR (Video Assistant Referee, tedy Video Asistent Rozhodčího). „Štve mě, že mužstvo se raduje z gólu a za pár minut je všechno jinak, to je moderní doba. Vstřelenému gólu se kolikrát nedá věřit,“ kroutí hlavou Míša Michajlov, který má jeden sen. Moc by si přál, aby se jednou dožil okamžiku, kdy FC Silon Táborsko bude hrát první fotbalovou ligu. „Už se těším na jaro 2024, věřím, že naše první mužstvo má na to, aby uhájilo aktuální třetí místo v tabulce,“ míní Miroslav Michajlov, který závěrem přeje celému klubu FC Silon Táborsko klidné Vánoce a hodně fotbalové radosti v roce 2024.